Botanický popis rostliny
Mochna husí je bylina, která má silný, ne hluboce kořenící, vytrvalý, někdy hlízovitý a rozvětvený oddenek, z něhož vyrůstají růžice listů. Z menších uzlinek vyrůstají plazivé, výběžkaté, zhruba metr dlouhé, nadzemní lodyhy. Listy mohou mít 20 cm na délku, jsou přetrhovaně lichozpeřené (7-12 jařmových listů) s průsvitnými hnědými palisty (13-21 lístků s délkou asi 3 cm). Listy mají oválnější vejčitý tvar, po obvodu jsou pilovité a peřenosečné, na rubu jsou šedobílé, chlupaté, na líci spíše šedobílé plstnaté. Z paždí posledního listu lodyhy může vyrůstat další část lodyhy, ježto vypadá jako pokračování předešlé lodyhy. Je zakončená květem a z dalšího paždí může vyrůstat další část lodyhy a tak dále. Forma takové lodyhy se nazývá sympodium.
Květy mají v průměru asi 1,5 až 2,5 cm a vyrůstají na stopkách (po straně lodyhy), které jsou asi v dvounásobné velikosti oproti velikosti samotného květu. Mají miskovitý tvar, který se skládá z 5 chlupatých kališních lístků. Na vrcholu jsou zaokrouhlené korunními lístky, které jsou delší než kališní. Uvnitř je ve třech kruzích rovnoměrně rozprostřeno 20 tyčinek. Uprostřed květu je na květním lůžku rozmístěno velké množství semeníků s čnělkami přisedlými ke stěně. Rostlina kvete od května do podzimních měsíců.
Mochna husí se často nalézá v písčitých, štěrkopísčitých nebo kaménkovitých půdách, kde se může volně rozšiřovat díky své zásobě plodných kořenovitých stolonů. Nalézá se spíše ve vnitrozemí, i když její blízké druhy jsou tolerantní k soli a mívají stanoviště na pobřežních půdách s vysokou koncentrací soli.
Původ a rozšíření
Mochna husí pochází zřejmě z jihovýchodní Asie. Rozšířila se v mírném pásmu prakticky po celé severní polokouli a byla také člověkem zavlečena do Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland, kde se jí daří výborně. Na území České republiky se hojně nalézá od nížinatých krajin po výše postavená podhůří (nejčastější výskyt na svazích), výše spíše výjimečně. Existují však záznamy, ve kterých se uvádí, že se mochna husí vyskytovala až v nadmořské výšce asi 2500 m.n.m. v Alpách. Vyskytuje se prakticky po celé Evropě, přes Kavkaz do střední Asie a Číny. Dá se nalézt v USA, Kanadě a v Grónsku.
Mochna husí preferuje vlhká stanoviště, dokáže však růst také na vysýchavých místech, loukách, pastvinách, pustých opuštěných místech, v příkopech, u cest, na rumištích nebo v zahradách. Pokud je cíleně pěstujeme na zahrádce, bohatá půda na dusíkaté látky je jenom výhoda. Rostlina snáší také mírné zasolení půdy.
Využití
Bylinnou drogou je nať mochny husí, latinsky Herba anserinae. Ojediněle se však může využívat kořen rostliny. Nať se nejlépe sbírá seřezáním celé rostliny v období od května do června. Doporučuje se využívat rostliny, které nejsou znečištěné nebo poškozené od pošlapávání nebo přejíždění. Nať se suší na temném místě v dobře větrané místnosti. Teplota místnosti by neměla přesahovat 40°C. Dobře usušená a připravená droga mochny husí nevykazuje žádnou specifickou vůní a má trpkou chuť. Při správném skladování vydrží i několik let se zachovalými účinnými látkami a tedy účinky. V případě terapeutického použití kořene se tato rostlinná část sbírá v období od září po listopad. Pomalu se suší a poté upravuje do práškové formy.
Kořen mochny husí se používá většinou v kuchyni. Kořen se sbírá ráno, čistí se a dává se do chladna alespoň na 5 hodin. Poté se spaří v horké vodě na 3-4 minuty a dále používá. Nať se samostatná doporučuje jako složka zeleninových salátů. Nať mochny husí se využívá také v magii. Dává prý totiž dotyčnému schopnost výřečnosti, moci a ochrany. Esoterikové doporučují s sebou nosit mochnu husí k soudním přelíčením. Mochny husí představuje totiž moc, moudrost, bohatství, lásku a zdraví. Domov by měl být v bezpečí, pokud se vysušená mochna husí vloží do vyfouknutého vejce, otvory zalepí a pověsí se nad hlavní vchod.
V historii byla mochny husí významná plevelná rostlina polí a zahrad a kdekterý zemědělec s ní měl velké trápení. Postupem času, vlivem správné orby a dodržením zásad osevního postupu byla mochna husí postupně a naprosto vytlačena z těchto stanovišť a dnes představuje problém pouze na vlhkých, zanedbaných zahradách a loukách, kde trápí tamější pěstitele. Mochna husí dokáže totiž rychle pokrýt rozsáhlé prostory a ostatní rostliny potlačuje a ubírá jim nezbytné živiny.
V historii se v rámci léčitelství sbírala kvetoucí nať a na podzim oddenky. Obě bylinné části mochny husí se využívaly hlavně pro svůjprotikřečový efekt na hladké svalstvo (střeva, urogenitální trakt). V dávné historii si jej lidé dávali do obuvi k zabránění tvorby potu. Středověk hodnotil použití mochny husí jako možné antiepileptikum (proti tanci svatého Víta) a také se doporučoval k odehnání zlých čarodějnic, ježto je měla odpuzovat. Léčitelé doporučovali mochnu husíproti zánětům, proti průjmům, bolestivé menstruaci, zevně ke koupelím proti zaníceným,mokvajícím a špatně se hojícím ranám. Jiné bylinkářské zdroje doporučují zevní výplachy úst z výluhu natě mochny husí při zánětech zubů, paradentóze a bolesti zubů.
Dokonce v novodobější literatuře se dle J. A. Zentricha nať mochny husí s výbornými výsledky dá použít proti křečovým stavům, při krvavých průjmech nebo kolikovitých bolestech, žlučníkových kolikách, peptickém vředu, proti svalovým křečím (lýtka, stehna,...), při špatném prokrvení dolních končetin, při menstruačních potížích a nezávažných formách anginy pectoris. Dle dostupných herbářů se nať mochny řadí mezi drogy protikřečové, protizánětlivé a adstringentní. Další bylinné herbáře zmiňujíhepatoprotektivní účinek a efekt na podporu tvorby žlučových kyselin. V homeopatii se v patřičném zředění používá při menstruačních potížích a při křečových bolestech.
Lidoví léčitelé vzpomínají na hojivé účinky natě mochny husí při akutních záchvatech způsobených žlučníkovými a ledvinovými kameny a u gynekologických obtíží. Zdá se také, že má příznivý efekt u chronických onemocněních nejen k léčbě příčiny, ale také ke zmírnění symptomů. Čaj připravený z natě má širší uplatnění a podává se při zánětu průdušek, zlepšuje srdeční činnost, potlačuje tvorbu žaludeční kyseliny, usnadňuje močení a zastavuje krvácení. Rakouská tradiční medicína doporučuje čaj z natě mochny husí obecně při potížích souvisejících s gastrointestinálním traktem, gynekologickými potížemi a křečemi. Nať mochny husí se může užívat takřka bez omezení. Ani dlouhodobé užívání se zřejmě neprojevuje vedlejšími účinky. Není však doporučená kvůli nedostatku informací podávat těhotným a kojícím matkám.
Moderní západní medicína nahlíží na obsahové látky natě mochny husí z mnoha pohledů a zmíněné látky byly součástí velké řady na sobě nezávislých studií. Prokázané účinky jsou však dosud jen u některých neduhů a z nich vychází tvrzení zdravotnických organizací a státních zdravotnických agentur. Obsahové látky natě mochny husí vykazují v patřičné a adekvátní dávce po specifickou dobu terapie pozitivní vliv naurogenitální ústrojí dospělých žen, a z toho vyplývá příznivý vliv na menstruační pohodlí a obecně menstruační zdraví u dospělých žen v klinicky nezávažných stavech.
Účinné látky
Nať mochny husí obsahuje v vcelku velkém měřítku katechinové třísloviny (asi 2%), flavonoidy, hořčiny, glykosidy, pryskyřici, mastné kyseliny, organické kyseliny, slizotvorné látky, silice (tormentol a jiné), cholin, vitamin C, stopové množství minerálních látek (lithium) a další dosud neidentifikované látky.
Tradiční dávkování
Odvar z natě se připravuje smísením 1-2 čajových lžiček zmíněné drogy mochny husí na 1 šálek vody a nechá se povařit asi 3 minuty. Připravený odvar se podává 3x denně. Nálev se připravuje smísením 1 polévkové lžíce (nebo 2 gramů) natě mochny husí se 150 ml vroucí vody a ponecháním cca 10 minut louhovat. Nálev se scedí a podává se 2-4x denně před jídlem. Mléčný odvar z mochny husí se připravuje smísením 5 g natě mochny husí s 250 ml mléka. Směs se nechá přejít varem, ponechá asi 5 minut louhovat a popíjí 3x denně 30 minut před jídlem.
Bylinný balzám se vytvoří smísením 70 g čerstvé natě mochny husí se 150 g (asi 180 ml) lihu 40%, řádně se protřepe a nechá 3 dny vyluhovat. Po uplynuté době se výluh smísí s asi 200 g medu a opět řádně protřepe, nechá 1 den odstát a další den je směs připravena k použití. Směs se propasíruje přes sítko a nanáší se zhruba 4x denně.
Proti křečím lze vytvořit směs obsahující navíc např. řebříček, heřmánek a meduňku v poměru 1:1:1. Užívá se tak, že 2 asi 1 gram směsi slijeme s 200 ml vařící vody a ponechá se louhovat 15 minut. Denně se popíjí až 3 sklenice, nejlépe ochucené medem. Při zažívacích obtížích a k podpoře činnosti zažívacího ústrojí se doporučuje smísit nať z mochny husí s řebříčkem, mátou peprnou nebo zeměžlučí. Proti nadýmání je možné použít směs vytvořené z anýzu, kmínu, bedrníku, puškvorce, fenyklu, černuchy, anděliky a samozřejmě mochny husí. Jako choleretikum je výhodná kombinace mochny husí s pampeliškou, jablečníkem, krušinovou kůrou nebo mátou peprnou.
Pěstování
Obecně se mochna husí nepěstuje, jelikož se jedná o velice hojný plevel, který lze nalézt prakticky všude. Mochna se rozmnožuje buďto generativně nebo vegetativně. Plod je nažka, která tvoří souplodí asi 2 mm dlouhé a 1,5 mm široké. Má vejčitý tvar, na povrchu je souplodí hladké, červenohnědé a na jednom květu jich může být až 30. Rostlina klíčí celkem nerovnoměrně a schopnost klíčivosti si může udržet i po několik let. První rok vyroste z klíčku listová růžice a až dalším rokem vytváří plazivé šlahounky, kterými se rostlina invazivně rozšiřuje dále po svém okolí. Množit se však může také oddenky nebo částmi kořenů.
Opylování probíhá vlastním nebo cizím pylem pomocí hmyzu hledající nektar. Než se totiž hmyz dostane k bliznám semeníku, prodírá se tyčinkami a prašníky a má tak své tělo poprášeno pylem. V případě deště se květy zavírají a blizny se dostávají k prašníkům a dochází takto k samoopylení, což je velice častým jevem.
Rostlina je dosud stále pěstována ke sklizni pro svoje jedlé kořeny. Běžné, divoké druhy se však takto využít nedají, jelikož mají kořeny velice malé a jsou náročné na čištění. Pokud zplaní, může se stát problematickou plevelnou rostlinou v záhoncích.
Cestovatelé, kteří navštívili Tibet, popisovali již na konci devatenáctého století, že obyčejní lidé vykopávali kořeny mochny husí a užívali syrové, když nebyla dostupná zelenina. Na slavnostech Nového roku v tibetském hlavním městě Lhase se prý podávala mochna husí povařená v másle a cukru.